Led 12, 2019
Kategorie: CESTUJEME

Cesta do Dubaje I.část

Led 12, 2019
Kategorie: CESTUJEME
Dubaj – první den

Moje cesta do Dubaje byl takový bláznivý nápad. Nechal jsem si vytáhnout jedno z měst, které mám navštívit, a zrovna to padlo na Dubaj. Mým cílem bylo podniknout výlet pokud možno co nejlevněji. Pro mne je to komplikované především tím, že neovládám žádný cizí jazyk. Možná trošku němčinu, ale jde jen o základy. Počáteční euforie a nadšení opadlo v momentě, kdy jsem si koupil letenku. Pak přišly obavy, jak to vlastně na své cestě zvládnu, kde se ubytuju a hlavně zda to vůbec přežiju. Ubytování jsem si předem rezervoval přes booking (cena dvoulůžkového pokoje je asi 700,-Kč/noc). Dva dny před mojí cestou ale přišla studená sprcha, když se mi peníze za hotel vrátily zpět na účet. Ubytují mě vlastně? Co si sám počnu 5000 kilometrů od domova mezi muslimy a bez jazykových znalostí? Otázek “co když” bylo fakt hodně. Čekání na den D jsem si krátil studováním map a hledáním případného záložního ubytování. 

Čtvrtek 10.1.2019

Žaludeční nevolnost, strach, panika.

Odlet v 9.20 z pražského letiště. Tedy v 7.20 se již odbavit. Vyrážím před šestou autem směr Praha. Parkování jsem si zařídil na AVIA parkingu v Buštěhradě. Auto tam je hlídané a na letiště (i zpět) mě odvezou. K odbavení jdu mezi prvními. Letím totiž nízkonákladovkou (cena zpáteční letenky 4.500,-Kč) a místo na nohy je při téměř šestihodinovém letu základ. Hurá, klaplo mi místo na nouzovém východu. Kvůli sněhové kalamitě jsme však na odletu o více jak hodinku opožděni. Když vidím, jak padá sníh, opět začínám mít strach. Co když se ten pilot po té ranveji bude rozjíždět rychle. Co když dostane smyk? Hledím do brožury pro evakuaci letadla a přemýšlím, jak ten nouzák otevřít. V tom už jsme ale ve vzduchu a já si pomalu oddychuju. Teď ještě zbývá doufat, aby nás třeba nad Iránem nebo Sýrií nesestřelili. 

Let byl skutečně dlouhý, a zatímco mnozí spali, já si pouštěl film o leteckých nehodách. Přistát v Dubaji se podařilo. A teď se ještě vymotat z letiště a dostat se na hotel. V Dubaji byla díky tříhodinovému časovému posunu již tma a já se s malým kufříkem vydal z letiště k metru. Je to asi kilometr a půl daleko, ale oproti taxíku je metro aspoň o trošku lacinější. K tomu metru dodám, že v Dubaji zatím fungují jen dvě linky a vyznat se v nich je hračka. Koupil jsem si v trafice dobíjecí kartu za 25DH (1DH je asi 6,50 Kč). Cena jedné jízdy je 3DH, pokud se jede do další zóny, tak je vyšší. Dolar se tady moc nevyplatí, a tak jsem absolvoval i výběr z bankomatu. Chtěl jsem 300DH, ale nejnižší výběr byl možný 500DH. Budu muset víc utrácet nebo se sem ještě někdy vrátit. Hotel jsem měl kousek od stanice metra UNION. Je to ve staré části Dubaje DEIŘE. Na recepci ze mě obavy spadly, protože recepční už mě čekala. Dostal jsem pokoj s velkou manželskou postelí. Pro ty z Vás, kteří se sem budou chtět vydat, mám malé upozornění. Hotely mnohdy neubytovávají nesezdané páry. Večer jsem se ještě podíval po okolí hotelu a ochutnal jsem jídlo v místním Mekáči. Nabízí jídla ve dvou variantách (normál nebo pikant). Já jsem příznivcem pikantních jídel, a tak jsem volil pikant. Pikantní to bylo i na mě dost. Takže příště raději normál. Ceny v Mekáči jsou zde srovnatelné s našimi. KFC je o 70% levnější než naše. Co se týká pití, džusy vychází kolem 30,-Kč/litr. Voda asi 12,-Kč za litr. To jsou samozřejmě ceny uváděné mimo novou Dubaj! 

PÁTEK 11.1.2019

Přivstal jsem si, chci se totiž podívat na Burj Khalifu a tam prý ráno nebývají fronty. Narazil jsem ovšem na problém v dopravě. V pátek všechny obchody mají až do odpoledních hodin zavřeno a stejně tak i metro. První vlak jede až v 11 hodin. Vydal jsem se tedy do patnáct kilometrů vzdálené Dubaje po svých. Procházka to byla zajímavá, protože jsem šel kolem přístavu, kde zrovna rybáři vyráželi na lov. Do malých rybářských lodí nakládali ledové kvádry a ocelové sítě. Kolem 10 hodiny jsem dorazil k jedné z novějších turistických atrakcí. DUBAJ FRAME – 150 metrů vysoký, zlatem zdobený rám nabízí kromě nádherné vyhlídky i výstavu zaměřenou na historii města. 52DH vstup určitě stojí za to. Uvnitř expozice se setkáte s něčím pro nás neobvyklým. Hologramové postavy chodí proti vám a zdraví vás. Ne, fakt nefetuju. Je to prostě zvláštní technologie, kdy nevidíte žádný projektor, přesto stojíte přímo proti mlhavé osobě, kterou do detailu rozeznáváte. Z vyhlídky máte možnost vidět téměř celé město. Při odchodu vám ještě pustí video, kde se můžete podívat, na čem v Dubaji pracují a co chtějí brzy zrealizovat. Je to takové sci-fi a bude hodně zajímavé, pokud se jim to podaří. 

Z této atrakce jsem se vydal přes park ke stanici metra. Metro je tady také takovou zajímavostí. Je totiž plně automatizované. Mnoho lidí se bojí, aby nechtěně nejeli “na černo” – nebojte, to se fakt stát nemůže. Jen si dejte pozor na vozy I. Třídy a vozy pro ženy s dětmi. Dále pak v soupravě nepijte, nejezte a nežvýkejte. O cigaretách se tu nebudu ani zmiňovat, protože to je zde samozřejmě také zakázané. Metrem jsem dojel až do stanice Dubaj Mall. Je to největší obchodní dům na světě a jeho průvodce je taková spíše encyklopedie. Z metra do asi kilometr vzdáleného obchoďáku vede klimatizovaný tunel s jezdícími chodníky. Prošel jsem si obchodní dům a podle fronty na Burj Khalifu jsem usoudil, že si tuhle vyhlídku z 500 metrů nechám na jindy. Vstup na Burj Khalifu je v nejnižším podlaží obchodního domu. Je třeba sledovat značení At the top. V Dubaj Mallu mi došla voda k pití, a tak jsem si šel koupit vodu. Při ceně 130,-Kč za litr obyčejné vody jsem se málem vyzvrátil. Ale pít se musí.

Co ale tomuhle obchoďáku chválím, jsou toalety. Na každém záchodě je sluha, který toalety neustále dezinfikuje. Záchody jsou zde zdarma. Jen si dejte opět pozor. Pánské toalety jsou mnohdy úplně jinde, než dámské. A stejně tak je třeba podle symbolu rozeznat toalety muslimské a pro ostatní.

Pokračování příště